Marocká železniční síť dnes patří mezi nejmodernější sítě v Africe, avšak její vývoj je však vzhledem k historii země nesmírně složitý. Volba rozchodů, trasování a elektrizace měla často politické motivy. Téměř 60 let následovaly pokusy o vybudování železnice, které jen zřídka vedly ke konkrétním úspěchům. Francouzské Maroko mělo v letech 1912 až 1935 s celkovou délkou 1 700 km jednu z největších železničních sítí o rozchodu 600 mm v Africe. Po dohodě na konferenci v Algeciras, kde se zástupci velmocí dohodli, že se v Maroku nebudou stavět žádné tratě o rozchodu 1 435 mm dokud nebude dokončena trať Tanger–Fes, Francouzi začali stavět železnici s rozchodem 600 mm v jejich části Maroka. Trať Marrakech – Casablanca – Fes – Oujda o délce 948 km se stala známou jako Chemins de fer stratégiques du Maroc. Hlavním cílem francouzské armády byla zřízení železničního spojení s jejich alžírskými železnicemi v Oujdě. Nešlo tak o železnici pro civilní využití. Od roku 1916 se Francie považovala za osvobozenou od jakýchkoli závazků vyplývajících z dohody z roku 1911 a začala plánovat výstavbu rozsáhlé sítě železnic se standardním rozchodem. Dne 6. června 1916 byla založena francouzsko-španělská železniční společnost a stavební práce na normálněrozchodné železnici z Tangeru do Fezu (311 km) byly zahájeny v březnu 1917. Poslední úsek byl dokončen v červenci 1927, deset let po zahájení prací. Napojení na alžírskou síť v Oujdě se uskutečnilo v roce 1936, čímž se zrodila "císařská tepna" dlouhá 2 333 kilometrů spojující všechny francouzské majetky v severní Africe.
Dodnes se s pozůstatky původních tratí můžeme v Maroku běžně setkat na mnoha místech. To dokládá i tento snímek z 18. února 2023, na kterém je mezi stanicemi Taza a M´Soun vyfotografována lokomotiva DH 367 v čele vlaku Al Atlas 301 [Tanger Ville – Oujda]. Pro srovnání je zde dobová fotografie ze stejného místa z období úzkorozchodného provozu.