Vlak do oblak (španělsky Tren a las Nubes) patří mezi nejznámější horské železniční spoje světa, který je provozován v severozápadní Argentině v provincii Salta a vede po trati C-14 bývalé železnice Ferrocarril General Belgrano směrem k chilské hranici přes Andy. S nejvyšším bodem ve výšce 4 220 m n. m. se řadí mezi nejvýše položené železnice světa a bývá uváděna jako pátá nejvýše položená železniční trať v pravidelném provozu.
Stavba železnice byla zahájena v roce 1921 s cílem propojit severní Argentinu s chilským přístavem Antofagasta. Kvůli mimořádně náročnému horskému terénu trvala výstavba téměř tři desetiletí a celá trať byla uvedena do provozu v roce 1948. Turistický provoz byl zahájen 16. července 1972. Název "Vlak do oblak" vznikl podle dokumentárního filmu natočeného v 60. letech, na němž oblaka páry z parní lokomotivy splývala s okolními horskými mraky.
Současný turistický program začíná ve městě Salta, odkud jsou cestující dopraveni autobusem do San Antonio de los Cobres (3 775 m n. m.). Odtud pokračuje přibližně dvouhodinová jízda vlakem k ikonickému viaduktu La Polvorilla, který je dlouhý 224 metrů, vysoký 63 metrů a představuje nejznámější stavební objekt celé tratě. Zde vlak pravidelně zastavuje, aby si cestující mohli vychutnat panoramatické výhledy.
Historicky zde byly vlaky vedeny americkými parními lokomotivami s uspořádáním pojezdu 2-10-2, které v 60. letech nahradily dieselové lokomotivy argentinských železnic. Používané parní lokomotivy byly vždy pětinápravové a těžké, což byly rozhodující faktory pro zajištění optimální trakce, a navíc používaly topný olej místo uhlí. Prvními parními lokomotivami byly stroje amerického výrobce Baldwin Locomotive Works. Byly dodány ve dvou výrobních sériích o celkovém počtu 30 lokomotiv. První série, označená E2, byla uvedena do provozu v roce 1921, zatímco druhá série E3 následovala v roce 1929. Obě série byly z konstrukčního hlediska téměř shodné a lišily se pouze dílčími technickými úpravami. V souvislosti s očekávaným dokončením andské železniční tratě bylo v roce 1937 z Německa dodáno dalších 15 parních lokomotiv řady E4, vyrobených firmou Henschel & Sohn. Tyto stroje představovaly výkonnější konstrukci s vyšší tažnou silou. Poslední dodávku parních lokomotiv pro tuto trať představovalo 15 lokomotiv řady E5, které byly v roce 1949 vyrobeny a dodány podnikem Škoda Plzeň. Tyto lokomotivy byly po mechanické stránce prakticky shodné s předchozí řadou E4 od společnosti Henschel, lišily se však některými konstrukčními detaily a modernějším strojním vybavením.
V současnosti soupravy vozí lokomotivy typu GT22CU, uzpůsobené provozu ve vysokohorských podmínkách.
Trať provozovala státní společnost Ferrocarriles Argentinos až do počátku 90. let. V rámci privatizace argentinských železnic byla v roce 1991 předána do koncese soukromému provozovateli. Po vážném incidentu v roce 2005, kdy vlak uvízl ve výšce přibližně 3 500 m n. m. a několik stovek cestujících muselo být evakuováno pomocí vrtulníků, byl provoz dočasně zastaven. Po opravě tratě získala novou koncesi společnost Ecotren, která obnovila turistický provoz v roce 2008. Další vážná událost nastala v červenci 2014, kdy vlak vykolejil ve výšce přibližně 4 000 m n. m. Přibližně 400 cestujících muselo být znovu evakuováno vrtulníky. Po tomto incidentu argentinská vláda společnosti Ecotren koncesi odebrala s odvoláním na závažná bezpečnostní pochybení. Provoz tratě byl následně znovu převeden do veřejných rukou a provincie Salta jej zajišťuje prostřednictvím státní společnosti Sociedad del Estado Tren a las Nubes, která odpovídá za provoz i údržbu této železnice.
Na snímku z 30. června 2026 se představuje lokomotiva 9751 před bývalou stanicí Mina Concordia, která dříve náležela nedalekému dolu na zlato a stříbro.