Situace na železnici v poválečném Rakousku po roce 1945 byla složitá. Množství železničních tratí, vozidel a dílenských prostor bylo skrze válečné události zničeno. Rakouské spolkové dráhy (ÖBB) měly plán elektrifikovat co největší množství tratí a tím tak nahradit parní trakci, ale v tom jim bránil nedostatek financí. Většina parních lokomotiv pocházela z předválečných let a část jich byla vážně poškozena během války. Proto bylo rozhodnuto o výrobě nových dieselelektrických lokomotiv, které nahradí parní trakci a zajistí provoz na hlavních tratích, dokud nedojde k jejich elektrifikaci. V letech 1952 až 1955 tak bylo firmou Simmering-Graz-Pauker AG postaveno 20 čtyřnápravových lokomotiv s dieselelektrickým přenosem výkonu. Lokomotivy vycházely z americké koncepce lokomotiv a to jak vzhledem, tak konstrukcí. Uvnitř se nacházela dvě hnací soustrojí, která se skládala z dieselového motoru SGP S12a, generátoru a pomocného zařízení. Výkon jednoho spalovacího motoru byl 302 kW. Z výroby byly lokomotivy dodány do dep ve Vídni, Linci, Grazu, Villachu a Lienzu. V provozu byly také na Semmeringbahn a Pyhrnbahn. Postupná elektrifikace hlavních tratí pak znamenala přesun lokomotiv na vedlejší tratě, kde sloužily jak v osobní, tak i nákladní dopravě. To dokládá i snímek z července roku 1978, na kterém je ve stanici Krems an der Donau zachycena lokomotiva 2045.16 s osobním vlakem. Ta byla vyrobena v roce 1954 pod výrobním číslem SGP W 73694/1954 a zrušena jako jedna z prvních své řady v lednu roku 1984. Poslední lokomotiva řady 2045 dojezdila v pravidelném provozu v květnu 1993 a do dnešních dnů se dochovalo sedm lokomotiv.