Ve světové železniční historii bychom našli spoustu typů parních lokomotiv, které se tučným písmem zapsaly jak do povědomí fanoušků, zaměstnanců, tak i laické veřejnosti. Jedním z těchto typů jsou lokomotivy typu Garratt. Jedná se o třídílnou kloubovou parní lokomotivu, kterou vynalezl inženýr Herbert William Garratt. Na prvním čelním díle se nachází zásobník na vodu, střední díl nese kotel se stanovištěm a zadní třetí díl je zásobníkem uhlí. Zajímavostí je, že podvozkem jsou vybaveny pouze krajní díly a prostřední díl je na nich zavěšen. Toto technické řešení bylo zvoleno z důvodu snížení nápravové hmotnosti, umožnění projíždět oblouky menších poloměrů, zvětšení topeniště a zvětšení popelníku. Díky tomu mohly být lokomotivy nasazeny i na vedlejší tratě, kde svým vyšším výkonem nahradily starší typy lokomotiv. Další výhodou bylo zvětšení popelníku, což umožňovalo delší nepřetržité jízdy bez nutnosti vyprazdňovat popelník. Lokomotivy jsou také přizpůsobeny na spalování méně kvalitního paliva. První lokomotiva tohoto typu byla postavena v roce 1909 pro tasmánské železnice. Následně se podobné lokomotivy vyskytly v Jižní a Severní Americe, Austrálii, Asii, Evropě a v Africe. Právě Jižní Afrika se stala jedním z nejznámějších míst na světě, kde byl tento typ lokomotiv provozován. V letech 1954 až 1958 uvedly Jihoafrické železnice do provozu 120 kloubových parních lokomotiv Garratt řady GMA s uspořádáním pojezdu 4-8-2+2-8-4 Double Mountain. Všechny lokomotivy mohly být konfigurovány buď v provedení pro regionální tratě jako řada GMA nebo v provedení pro hlavní tratě jako řada GMAM. Lokomotivy byly vyrobeny ve třech sériích a jejich výrobu si rozdělila německá firma Henschel und Sohn a anglické společnosti Beyer, Peacock and Company (BP) a North British Locomotive Company (NBL). Ke všem jihoafrickým lokomotivám byly přidávány pomocné vodní tendry, které byly s lokomotivou (trvale) spojeny a zvyšovaly její zásobu vody. Šlo o kotlové vozy typu X-17 a X-20 vyráběné ve vlastních dílnách v Pietermaritzburgu. Lokomotivy řady GMA a GMAM byly provozovány v mnoha částech Jižní Afriky především při přepravách uhlí, a to do doby příchodu prvních dieselových lokomotiv, případně do výstavby elektrizace. Ke konci provozu pak byly lokomotivy přiděleny do dep Waterval Boven a Breyten, kde obsluhovaly trať do Vryheid. Většina lokomotiv dojezdila v pravidelném provozu v roce 1988. Z celkového počtu 120 vyrobených kusů se osm podařilo zachránit. Jednou z nich je i lokomotiva s číslem 4122. Ta byla vyrobena společností Beyer, Peacock and Company (BP) v Manchesteru v roce 1958 pod výrobním číslem 7837. Následně lokomotiva několik let sloužila u jihoafrických železnic a v roce 1983 byla prodána společnosti Randfontein Estates Gold Mining Company (REGM) poblíž Johannsburgu, která se zabývala těžbou zlata a provozovala železniční síť v okolí dolů. Zde lokomotiva dostala jméno Jenny a vydržela v provozu až do začátku 90. let. Následně ji odkoupila nadace Transenet Heritage Foundation, která ji přesunula do depa Voorbbai poblíž Mossel Bay. Odtud byla lokomotiva nasazována na oblíbenou výletní trať Garden Route, což je 305 km dlouhý úsek u jihovýchodního pobřeží Jihoafrické republiky, který se táhne od Mossel Bay v Západním Kapsku k řece Storms ve Východním Kapsku. Zde byla nasazována do čela výletních vlaků, což dokládá i snímek z června roku 1998, kdy byla zachycena s výletním vlakem mezi městy Heidelberg a Ashton. Od roku 2009 je lokomotiva neprovozní a čeká v depu Voorbbai na generální opravu. Nasazení této lokomotivy společně s lokomotivou typu GEA na výletních vlacích je zachyceno na tomto videu.