
Bezesporu nejúspěšnější lokomotivní řadou na úzkorozchodkách někdejší Jugoslávie byly lokomotivy typu IVa5 (později řada 83), které zkonstruovala na rozchod 760 mm v roce 1903 rakouská lokomotivka Krauss & Comp Linz pro tehdejší Bosensko-hercegovské státní dráhy (BHStB). Prvních 29 lokomotiv bylo dodáno z lokomotivek Krauss Linz a MÁVAG Budapest v letech 1903–1908. Od roku 1909 do roku 1919 se pak začaly dodávat lokomotivy ve vylepšené a výkonnější variantě. Dodávky však pokračovaly i po první světové válce, kdy v rámci válečných reparací vyráběly v letech 1924–1929 pro Železnice království Srbů, Chorvatů a Slovinců, později JDŽ, další lokomotivy opět lokomotivka MÁVAG Budapest a také německá Jung Jungenthal. V období druhé světové války byly některé lokomotivy zavlečeny do Maďarska a přerozchodvány na 1000 mm. Jedna (83-040) se následně dostala dokonce do Sovětského svazu, kde až do roku 1955 sloužila na pionýrské dráze v Charkově. Následující lokomotivy byly vyrobeny až po druhé světové válce v letech 1948–1950 v jugoslávské lokomotivce Đuro Đaković a maďarské MÁVAG Budapest. Poslední čtyři lokomotivy z maďarských dodávek však nebyly z důvodu zhoršení politických vztahů mezi Jugoslávií a SSSR dodány, a po rekonstrukci na rozchod 1000 mm byly zařazeny do provozu v Maďarsku, mimo jiné také na průmyslové dráze železáren v Ózdu.
V letech 1903–1950 tak bylo čtyřmi různými výrobci vyrobeno 185 lokomotiv v převážně nezměněné podobě. Jejich využití bylo naprosto univerzální a mezi obsluhujícím personálem byly pro svou spolehlivost velice oblíbené. Na většině tratí zajištovaly výkony v osobní a nákladní dopravě až do ukončení provozu. Působení řady 83 u JŽ v Bosně skončilo 26.května 1979, kdy odvezla lokomotiva 83.175 poslední vlak na trati Bijeljina–Mezgraja. V rámci Jugoslávie pak proběhlo poslední nasazení u JŽ v roce 1983 na srbské trati Zaječar–Bogovina.
V roce 1976 bylo šest poválečných lokomotiv (156-159, 180, 181) prodáno těžebnímu podniku RMU Banovići pro tamní průmyslovou dráhu. Ve vozbě hnědého uhlí tak tyto lokomotivy doplnily deset lokomotiv řady 25, dodaných zde v roce 1949 z výroby lokomotivkou Škoda Plzeň. Ačkoliv se na dráhu brzy přesunuly i čtyři motorové lokomoity řady 740 od JŽ, vydrželo zde, zejména díky válečným událostem v letech 1992–1995, několik strojů 83 až dodnes. Střídavě tak zde slouží lokomotivy 83-158 (Đuro Đaković 53/1948) a 83-159 (Đuro Đaković 54/1948). Na traťové výkony vyjíždějí už jen při zvláštních příležitostech, nebo na objednané jízdy. Stále však hrají důležitou roli při posunu v třídírně uhlí Oskova, kde přistavují po boku motorových lokomotiv řady 720 na výklopník ložené vozy a následně sestavují prázdné soupravy. V případě potřeby také jezdí na pracovních vlacích.
Na snímku je zachycena lokomotiva 83-159 (s tendrem od lokomotivy 83-158) při jízdě z prostoru výklopníku uhlí do stanice Oskova pro další ložený vlak. Tato lokomotiva si také zahrála ve filmu Poslednji skretničar uzanog koloseka (Poslední výhybkář úzkokolejky) režisérky Vesny Ljubić, který popisuje příběh malého městečka, pro které je úzkorozchodná železnice jediným spojením s okolním světěm. K natáčení filmu byla v roce 1985 vybrána bývalá stanice Komar ležící ve stejnojmenném horském průsmyku na trati Lašva–Donji Vakuf. Ovšem ta byla zrušena a zlikvidována o deset let dříve, takže zde pro potřeby natáčení musela byt stanice znovu částečně vybudována - z dovezeného materiálu bylo postaveno několik desítek metrů kolejí mezi stanicí (pojmenovanou ve filmu jako Brezovi Dani) a vrcholovým tunelem Komar a z úzkorozchodky v Banovići dorazila po silnici lokomotiva 83-159 a několik vagónů. Po ukončení natáčení bylo vše opět uvedeno do původního stavu a dnes v místě najdeme jen opuštěný tunel poškozený válečnými událostmi.
Celkem bylo zachováno 21 lokomotiv řady 83, které se krom Bosny a Hercegoviny nacházejí také v Chorvatsku, Srbsku, Severní Makedonii, Maďarsku a Rakousku.