Už ve škole jsme se učili, že "v Estonsku se těží ropné břidlice", ale nikdy jsem tomu moc nerozumněl. Tato fotka mě přimněla k tomu si to najít, ce se tam vlastně dělalo - a tak to sem napíšu, třeba to někoho zaujme :-)
Ropná břidlice je sedimentární hornina s vysokým (20-30%) obsahem organických "ropných" látek (kerogen). Dá se buď přímo spalovat (v porovnání s uhlím samozřejmě vzniká obrovské množství popílku), nebo - což se dělo v popisovaném závodě - použít jako zdroj "syntetické ropy". To se tehdá dělalo tak, že břidlice se tepelně (500 C) rozkládala za omezeného přístupu vzduchu (jinak by shořela) v peci (retortě) šachtové nebo rotační. Při tom se břidlice rozdělila na tři fáze: kapalnou (hlavní produkt - "syntetická ropa"), pevnou (polokoks - směs anorganického podílu a uhlíku a zbytku organik) a plynnou (hořlavy plyn - používaný zase jako palivo pro rozklad další břidlice). Tahle technologie byla dlouho unikátní - ojedinělá - protože bylo po světě dost klasické ropy, která je snadněji dostupná. Posledních 15 let však hodně frčí těžba "nekonvenčních rop", kam spadají právě různé horniny a písky s vysokým obsahem kerogenu (včetně estonské břidlice), ale dnes už se zpracovávají mnohem efektivněji - s nižší spotřebou energie a větším výtěžkem ropy, a samozřejmě je to daleko složitější (teplota, vakuum).